Zakázané uvolnění

Středa v 15:16 | Anna Sýkorová
Covid-19 nás vyslal do ulic s rouškami, za lidi hovoří oči. Setkáváme se s pohledem ustrašeným, nevrlým, nenávistným , bezradným, ale také s očima, které se smějí, hladí. Ale jak vlastně změnil život nás všech? Většina z nás na počátku léta očekává uvolnění, rozvolnění, zmírnění restriktivních opatření v souvislosti s Covid-19. Ptám se, je šance, že se vrátí vše do "starých" kolejí? Budeme se moci nadechnout, uvolnit, ze sevření příkazů, opatření?
Návrat bude složitý pro mnohé z nás. My staří, starší, dříve narození se uskromnit dovedeme, ale co mladší, mladí i ti nejmenší? Dovedou slevit ze svých nároků? Ti dospělí, obejdou se bez nákladných dovolených, ti nejmenší, budou moci existovat bez drahých hraček?
Dlouhodobá karanténa ukáže negativní účinky v čase. Osamělost, změna kažodenních povinností, zásadně změnila život všech. Osamělostí trpí zejména staří, nemocní, ale i děti, kteří pociťují omezení v každodenních činnostech. Chybí jim kamarádi, sportování, hry, volnost. U dospělých lze pozorovat obavy před ztrátou zaměstnání, před finančními problémy. Frustrace je může dovést k alkoholu, drogám...Proto doufám, že lidé budou stát při sobě i nadále. Že slovo pomoc, není jen prázdné gesto, že lásku, kamarádství, přátelství nenehradí komunikaci přes mobil, počítač. Také doufám, že lidé najdou cestu do přírody, že ocení krásu našich lesů, luk , hradů i zámků. Doufám, že si lidé uvědomí, upřednostní věci důležité, životně nezbytné a eliminují ty, bez kterých se obejdou. Končí pro nás zakázané uvolnění, nastává čas naděje.
Aďka



 

ÚNIK Z ŠEDI

11. května 2020 v 19:42 | Anna
Covid-19 dal mnohým z nás snad i dar, a to v podobě nevšedních dnů. Byl to vlastně únik z každodenních rituálů, únik z "šedi". Rodinám se školními dětmí se rázem změnilo ranní vstávání. Každodenní restart prožívaly hlavně maminky. Snídaně, probouzení svých ratolestí se den ode dne protahuje, nechuť ke školním povinnostem každým dnem roste. I já babička spolu s dědou jsme se podíleli na hlídání svých vnoučátek. Musím konstatovat, že v kombinaci se školními povinostmi to nebylo ale vůbech lehké. Startoval program v ČT spolu s online výukou. K tomu jsme ještě s vnukem pilovali klavír. Pětiletá vnučka se chtěla také účastnit , tak že jsem i pro ni vymýšlela úkoly. Bylo nutné dát každému dnu nějaký rámec, řád. Tyto nechtěné prázdniny jsem s dětmi, dědou a psem Matýskem trávili na chatě. Ač bylo chladno, sloužil nám les, louky, studánka i potok nejen jako odpočinkový, ale i výukový kout. Toto vše se nám nabízí přímo za plotem. Příroda se probouzela ze zimní letargie, vykukovaly sněženky, na dálku byl vidět koberec voňavých fialek, lesem se proháněly srny i zajíci. Jak rádi jsme všichni vyběhli do přírody. Říkali jsme tomu, že jdeme na pastvu. Hlava se provětrala, zelená jarní tráva dělá s organismem úplné divy. Bonusem bylo i sluníčko, které nás občas oblažilo. Přesto všechno se mně zdálo, že se páni učitelé předbíhají, kdo zadá dětem více a více úkolů. Snažila jsem se vybalancovat den, abychom ve výuce nezaostávali, ale také, abychom byli spolu, abychom travili dny nejen učením, ale hlavně hrou. Malá mrská karty-sedmu, jak karbaník profesionál. Naučila se perfektně čísla, taktiku a vyhrávala. Občas říkala,: Dědo, já tě nechám vyhrát, neboj." Začala krásně číst, no číst, slabikovat. U každé pohádky slabikovala nadpis. Má oblíbenou knížku Kuře Cupity. Mnohokrát jsme ji již přelouskaly, nyní u poslední stránky vznesla dotaz,: "Babičko, můžu si ji vzít sebou domů. No, ale co budeme číst zde, vždy se na ni těšíš?" Odpověděla, úplně pravdivě, úplně dětsky. No, ted ne, ale až umřeš, abych ji mohla číst svým dětem. Dětská bezelstnost dospěláka úplně odzbrojí. Tož, má ji slíbenou. Vnouček se doučil žolíky a zlepšil se ve hře Srabble. Na zahradě jsme hráli na schovku, všude jsem přečuhovala, to se jim to hledalo. Děti milují hry jako pan čáp ztratil čepičku... cukr, káva limonáda, čaj rum bum, vyřádily se na houpačce, předbíhaly se v malování křídou . Měsíc uběhl jako voda, vnoučátka se vracela do nového domova a my s dědou a Matýskem jsme tu v Ostravě na chatě osiřeli. Není den, abychom s dědou na ně nevzpomněli. Ze stěn na nás shlíží jejich obrázky, které jsou propojeny s nějakým zážitkem. Nucené prázdniny nás všechny velice obohatili, sblížily. Ač jsou ty naše rozumbrady na druhém konci republiky, jsou s námi zde. Každý kout na chatě, zahradě, nám je připomíná. Za tento únik ze všedních, obyčejných dnů děkuji. Protože vím, že čas je neúprosný a nic, vůbec nic se neopakuje.Toto jaro, tento únik si v mysli dlouho podržím. Vaše Aďka

Hranice

29. dubna 2020 v 18:16 | Anna Sýkorová
HRANICE , slovo mnoha významů . Snad vychází z latinského slova POMERIUM... za zdmi. Byla to posvátná hranice latinských měst ve starověkém Římě.Tato magická hranice chránila města před zlými sílami a byla spojována s prvotní brázdou SULCUS PROMIGENIUS vyoranou spřežením bíle krávy a bíleho vola. Bylo to území, kde se dodržovala určitá pravidla, vojáci nesměli viditelně nosit zbraň, nesměl zde být prováděn kult cizích bohů. Původně hranice označovala městské hradby, později se rozrůstající města vyznačovala malými kůly. Vznikly oblasti, v nichž se bylo možno odvolat proti postupu římských úředníků k tribůnu a k lidu. Tolik Wikipedie.
To vše mně chybí v našem světě. Dodržovat pravidla se nenosí, nosit zbraně je in. Vlastní je kde kdo, otázkou je, zda pouze na osobní ochranu. Hranice spojené s kultem cizích božstev byla dávno prolomena. Listina základníchn práv a svobod by měla lidem zajistit svobodu v myšlení, svědomí a náboženství. Tuto listinu vytvořili lidé, lidé by se jí tudíž měli řídit, měli ji dodržovat. Děje se tak?
Později hranice-granica, označovala kam až sahala a kde končila moc panavníka, kmene. Bývala to nejčatěji hromada kamení. Historie tohoto slova prý sahá ještě dále a je spojeno se znakem v podobě X, vyryté na stromech mezi dvěma pozemky. Opět označovalo rozdělení území. Dnes je u nás spojována hranice opět s dělením území. Je to pomyslná čára vedená po pozemku, která rozděluje nejen kontinenty, státy, území, moře, řeky.... Hranice mají i města, kraje, okresy ... Dnes slovo hranice spojujeme zejména s hranicí dříví, zapálenou hranicí- vatrou. Samozřejmě nevymizel termín státní hranice.
Předsevzetí, úsilí, snažení je spojeno taktéž s určitou hranicí. Všechna boží přikázání mají v sobě zakódované cesty, způsob jak dosáhnout cílů, kam až může člověk zajít, aniž by překročil své meze, svou hranici. Aby nešel, jak se dnes říká , přes čáru. Jak se to daří, všichni vidíme. Ale člověk musí začít u sebe, proto se přimlouvám, zamysleme se nad současným světem. Zamysleme se co můžeme zlepšit okolo sebe, nás. Naše každodenní vnímání, cítění, hledání, sdílení, nám dává šanci zlepšit svět v naší bezprostření blízkosti a možná ještě kousek dál. A to určitě stojí za to.
Aďka
 


Cesty vlakem, návrat do mládí.

27. dubna 2020 v 10:44 | Anna
Dlouho jsem necestovala vlakem. Až když se dcera po studich usadila na druhém konci republiky. Den před odjezedem jsem se vypravila pro jízdenku na vítkovické nádraží, kolem něhož dlouhé roky projíždím tramvají. A byl to pro mě šok. Kdysi budova, vystavěná v bruselském stylu dle návrhu architekrta Josefa Dandy mě přivítala zápachem, obyvateli, kteří si hlídali svůj jediný majetek v modrých taškách, typických pro Kaufland. Kdysi reprezentativní budova, kterou prošli tisíce cestujících denně, dnes skýtá přechodný domov lidem bez práce, domova. Způsobil to v devadesátých letech dvacáteho století odklon veškeré dálkové dopravy , která byla převedena do nového železničního uzlu Ostrava-Svinov a Ostrava-Hlavní nádraží. Tak jak postupně ubývalo cestujících, ubývalo i na důležitosti této budovy. České dráhy postupně zanedbávaly údržbu jak budovy, tak techniky, která je s každým nádražím spjata. V tomto žalostném stavu hledá zájemce o odkup, navíc je budova navržena , aby byla zařazena mezi kulturní památky, což by samozřejmě prodej velmi zkomplikovalo. A vidíte, přes to všechno se na vítkovické nádraží vracím. Vracím se tam před každou cestou za dcerkou. Ponuré prostředí bylo vyváženo příjemnou paní za okénkem výdejny jízdenek. Usměvavá, ochotná, vstřícná, s čímž se nesetkávám každý den, mě vybavila slevovou průkazkou, vytiskla cestovní doklad se jmenným seznamem stanic a povzbudila , že vše zvládnu. Jak málo stačí ovlivnit náš první dojem? Jak jsme vděčni za vstřícnost, ochotu.
Noc před první cestou byla dramatická. Strašidelné sny o ujíždějícím vlaku, který marně doháním po peronu, příjezd do jiného města, úplně do neznáma, mě zcela vyčerpaly. Ráno jsem přivítala s úlevou. Manžel mě usadil do správného vlaku, jela jsem správným směrem a dojela do kýžené stanice. Dětství a mládí mě evokovala vlaková souprava v Kolíně. Tatáž koženková kupé, tytéž zapáchající toalety s malými trrdými mýdelky, snad jen navíc tam byly jednorázové útěrky, se zvláštním odérem. Stejnou barvu ,tloušťku i odér měl toaletní papír, který přímo vyzýval, nesahej na mě! Okna, umyvadlo i mísa zřejmě byly umyté, ale dlouhý provozu vagonů nedovolil, aby svitily čistotou. Vždy se těším, až nastoupím ve stanici Kolín, ale opačným směrem. Prostředí soupravy je nejméně o jeden levl výše, i když, jak kdy. Lidé, cestující, jsou různí, jedni čistotní, druzí, jak bych řekla, nečistotní, nebo-li čuňátka.Zde ani zaměstnanci Českých drah zodpovídající za údržbu vlakových souprav nic nezmůžou. Cestování vlakem jsem si velice oblíbila pro pohodu, některé i pro komfort. Miluji jídelní vozy, kde ráda u dobré kávičky pozoruji krajinu za okny, ale i spolucestující. Jak jsme každý jiný. Někdy se dám i s některými do řeči. Ale radši nechám cestu ubíhat v klidu a pohodě, čtu si, luštím křížovky a papám. To k cestě vlakem také patří. Ráda jezdím vlakem také proto, že jsem často zažila na našich silnicích nevyježděné, nervozní řidiče, kteří mě ohrožovali svou agresivní jízdou.
Proto všechno vás moji milí zvu do českých vlaků, vás Ostraváky do budovy vítkovického nádraží pro jízdenky. Držme pěsti všem nádražním budovám, ať setrvají ve své minulé i budoucí kráse a funkčnosti. Vaše Aďka

Promoření, či imunizace?

24. dubna 2020 v 10:32 | Aďka
Pozorně jsem si přečetla článek pana ředitele FN Motol, Miloslava Ludvíka z 22.4.2020. V mnohém s ním nelze, než souhlasit.Za prvé používaný termín promořování, působí na laickou veřejnost jak červený hadr na býka. Elegantnější by byl býval termín imunizace, jak říká. Zde platí, jak důležité je vybrat ten správný ekvivalent. O protilátkách na Covid-19 lze též polemizovat.Vakcína proti novému typu koronaviru,dle mnoha odborníků z řad epidemiologů,virologů... možná nebude nikdy. Nadějí je prý opravdu chytrá karanténa. Zatím se prý není třeba bát mutací viru. Nejsou žádné zprávy o tom, že by se nějak podstatně měnil. Důležité je chránit ohrožené skupiny lidí, ostatní pak opatrně imunizovat. Dle šéfa Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedrose Adhanoma Ghebreyese ale pandemie nemoci Covid-19 není překonaná, to nejhorší prý svět stále ještě čeká. Varování vyslovil nyní, kdy řada států včetně těch evropských začala karanténní opatření uvolňovat. Výsledky rozvolňování se ukáží v čase. Zdravotníci jsou opatrnější, ekonomové netrpělivější. No, a my přihlížíme, reptáme, souhlasíme, či nesouhlasíme. Dále mě zaujal názor pana ředitele k alokaci zdravotníků, jak lékařů, tak i sester.
Sdílím s ním názor, jako zdravotník, že je nutné změnit modní trend, že každá sestra musí mít vysokoškolské vzdělání. Propojení středních zdravotních škol, spolu s vyššími odbornými školami je na místě. Sestry by se již od patnácti let pohybovaly a sžívaly s nemocničním prostředím, po složení maturitní zkoušky by na vyšší odborné škole studium ukončily jako diplomované specialistky. Získaly by kýženou praxi i požadovanou erudici. Moc bych si přála pomalu po 45 letech práce ve zdravotnictví, aby sestry získaly prestiž, uznání, které si tak zaslouží.
Dnes je to vše, Vaše Aďka

Pátek

17. dubna 2020 v 11:26 | Aďka
Vážení, dnešní sluníčkový den, navíc pjatulínek, vyzývá k tomu, abychom vypnuli, nastavili tvář i tělo paprskům, relaxovali a nezatěžovali hlavu. Vše za nás vyřeší levice, pravice, střed...tam je fiškulínů. My obyčejní, nestačíme zírat co se v lavicích parlamentu i senátu odehrává. Winston Churchill pravil, že demokracie začíná oblečením saka , odchodem k volbám a končí vhozením lístku do urny. Jak trefné a stále to funguje. Kolik expertů na Covid-19 se nachází mezi námi občany. Mnozí baží po ještě větší demokracii, ale s nataženou rukou. Demokracie ano, chybí ale respekt, tolerance, empatie... Aby fungovala demokracie záleží na zralosti, vyspělosti politiků, kteří zemi řídí, dále na zralosti a vyspělosti elit kteří žijí v naší zemi, k nimž řadíme historiky, filosofy, učitele...Schopnost jak dovedou řešit, ale i předkládat veřejnosti témata dotýkající se každého z nás, jak je dovedou i obhájit, to je to, co mně tu chybí. Mnoho názorů, řešení špatná, či žádná. A to nehovořím o roli médií, často mně to připadá, mnoho povyku pro nic. Chci jenom připomenout všem křiklounům, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého (John Stuart Mill). A dost již, krásnou sobotu i neděli, bez TV, tisku, běžte do zeleně, dodržujte rozestupy, radujte se, to vám přeje Aďka

Kam dál