Květen 2020

Zakázané uvolnění

Středa v 15:16 | Anna Sýkorová
Covid-19 nás vyslal do ulic s rouškami, za lidi hovoří oči. Setkáváme se s pohledem ustrašeným, nevrlým, nenávistným , bezradným, ale také s očima, které se smějí, hladí. Ale jak vlastně změnil život nás všech? Většina z nás na počátku léta očekává uvolnění, rozvolnění, zmírnění restriktivních opatření v souvislosti s Covid-19. Ptám se, je šance, že se vrátí vše do "starých" kolejí? Budeme se moci nadechnout, uvolnit, ze sevření příkazů, opatření?
Návrat bude složitý pro mnohé z nás. My staří, starší, dříve narození se uskromnit dovedeme, ale co mladší, mladí i ti nejmenší? Dovedou slevit ze svých nároků? Ti dospělí, obejdou se bez nákladných dovolených, ti nejmenší, budou moci existovat bez drahých hraček?
Dlouhodobá karanténa ukáže negativní účinky v čase. Osamělost, změna kažodenních povinností, zásadně změnila život všech. Osamělostí trpí zejména staří, nemocní, ale i děti, kteří pociťují omezení v každodenních činnostech. Chybí jim kamarádi, sportování, hry, volnost. U dospělých lze pozorovat obavy před ztrátou zaměstnání, před finančními problémy. Frustrace je může dovést k alkoholu, drogám...Proto doufám, že lidé budou stát při sobě i nadále. Že slovo pomoc, není jen prázdné gesto, že lásku, kamarádství, přátelství nenehradí komunikaci přes mobil, počítač. Také doufám, že lidé najdou cestu do přírody, že ocení krásu našich lesů, luk , hradů i zámků. Doufám, že si lidé uvědomí, upřednostní věci důležité, životně nezbytné a eliminují ty, bez kterých se obejdou. Končí pro nás zakázané uvolnění, nastává čas naděje.
Aďka




ÚNIK Z ŠEDI

11. května 2020 v 19:42 | Anna
Covid-19 dal mnohým z nás snad i dar, a to v podobě nevšedních dnů. Byl to vlastně únik z každodenních rituálů, únik z "šedi". Rodinám se školními dětmí se rázem změnilo ranní vstávání. Každodenní restart prožívaly hlavně maminky. Snídaně, probouzení svých ratolestí se den ode dne protahuje, nechuť ke školním povinnostem každým dnem roste. I já babička spolu s dědou jsme se podíleli na hlídání svých vnoučátek. Musím konstatovat, že v kombinaci se školními povinostmi to nebylo ale vůbech lehké. Startoval program v ČT spolu s online výukou. K tomu jsme ještě s vnukem pilovali klavír. Pětiletá vnučka se chtěla také účastnit , tak že jsem i pro ni vymýšlela úkoly. Bylo nutné dát každému dnu nějaký rámec, řád. Tyto nechtěné prázdniny jsem s dětmi, dědou a psem Matýskem trávili na chatě. Ač bylo chladno, sloužil nám les, louky, studánka i potok nejen jako odpočinkový, ale i výukový kout. Toto vše se nám nabízí přímo za plotem. Příroda se probouzela ze zimní letargie, vykukovaly sněženky, na dálku byl vidět koberec voňavých fialek, lesem se proháněly srny i zajíci. Jak rádi jsme všichni vyběhli do přírody. Říkali jsme tomu, že jdeme na pastvu. Hlava se provětrala, zelená jarní tráva dělá s organismem úplné divy. Bonusem bylo i sluníčko, které nás občas oblažilo. Přesto všechno se mně zdálo, že se páni učitelé předbíhají, kdo zadá dětem více a více úkolů. Snažila jsem se vybalancovat den, abychom ve výuce nezaostávali, ale také, abychom byli spolu, abychom travili dny nejen učením, ale hlavně hrou. Malá mrská karty-sedmu, jak karbaník profesionál. Naučila se perfektně čísla, taktiku a vyhrávala. Občas říkala,: Dědo, já tě nechám vyhrát, neboj." Začala krásně číst, no číst, slabikovat. U každé pohádky slabikovala nadpis. Má oblíbenou knížku Kuře Cupity. Mnohokrát jsme ji již přelouskaly, nyní u poslední stránky vznesla dotaz,: "Babičko, můžu si ji vzít sebou domů. No, ale co budeme číst zde, vždy se na ni těšíš?" Odpověděla, úplně pravdivě, úplně dětsky. No, ted ne, ale až umřeš, abych ji mohla číst svým dětem. Dětská bezelstnost dospěláka úplně odzbrojí. Tož, má ji slíbenou. Vnouček se doučil žolíky a zlepšil se ve hře Srabble. Na zahradě jsme hráli na schovku, všude jsem přečuhovala, to se jim to hledalo. Děti milují hry jako pan čáp ztratil čepičku... cukr, káva limonáda, čaj rum bum, vyřádily se na houpačce, předbíhaly se v malování křídou . Měsíc uběhl jako voda, vnoučátka se vracela do nového domova a my s dědou a Matýskem jsme tu v Ostravě na chatě osiřeli. Není den, abychom s dědou na ně nevzpomněli. Ze stěn na nás shlíží jejich obrázky, které jsou propojeny s nějakým zážitkem. Nucené prázdniny nás všechny velice obohatili, sblížily. Ač jsou ty naše rozumbrady na druhém konci republiky, jsou s námi zde. Každý kout na chatě, zahradě, nám je připomíná. Za tento únik ze všedních, obyčejných dnů děkuji. Protože vím, že čas je neúprosný a nic, vůbec nic se neopakuje.Toto jaro, tento únik si v mysli dlouho podržím. Vaše Aďka